Prosinec 2018

Mona Kasten: Začít znovu

28. prosince 2018 v 9:00 Young Adult
Allie se stěhuje do maloměsta, aby utekla před svou minulostí a začala nový k tomu ještě vysokoškolský život. Jejím spolubydlícím přes inzerát se stane Kaden, potetovaný chlápek se strništěm, který si vymýšlí samá nesmyslná pravidla.

Miška:

Knížka mě ve výsledku mile překvapila. Takový čtivě napsaý vysokoškolský románek, který jsem slupla během dvou dnů. Hodně mi to připomínalo lepší verzi Krásné katastrofy (Databáze knih) od Jamie McGuire. Tady byla hrdinka sympatičtější a ne tak pokrytecká. A i Kaden z toho vyšel líp než Maddox.
Celé je to psané z úhlu pohledu hlavní hrdinky Allie. Autorka postupně odkrývá čtenářům střípky z Alliiny minulosti a naopak okolo Kadena staví nové a nové zdi, které je potřeba překonat. Na můj vkus byla knížka moc dlouhá vzhledem k tomu, jak se v ní nic nedělo a jak toho postavy strašně moc napovídaly.
Připadalo mi dost zvláštní, že autorka přiřkla Kadenovi tak ženskou povahu, protože to on si chtěl neustále povídat a analyzovat veškeré Alliiny pohnutky. Oba hrdiny se navíc snažila napsat tak, aby byli čtenářům co nejvíc blízcí. Takže Allie třeba ujíždí na roztodivných chutích, miluje všechny možné seriály a Taylor Swift. A Kaden...
Kaden se přisunul kousek blíž ke mně a zvedl levou paži.
"To jsem si nechal udělat, když mi bylo šestnáct." With great power comes great responsibility, stálo tam kurzívou.
"Spiderman?"
...
"Nebuděš mi věřit, jak skvělý mi tehdy Peter Parker připadal."

Každopádně to, co se Kadenovi stalo v minulosti, bylo dobře vymyšlené. Nemělo to tedy žádný wau efekt, ale přišlo mi, že se o něj autorka ani nesnažila, jak tomu v jiných případech bývá.

"Not broken, just scratched."

Knížku doporučuju k přečtení všem, co mají rádi oddechové románky z amerických univerzit. V rámci žánru to patří k těm lepším, tak se nebojte :-)

Pokud byste chtěli něco podobného nebo ještě lepšího tak: Cinder & Ella, Možná jednou, série Off-Campus.

Odkaz na Databázi knih.




Penelope Ward: Řekni něco legračního

28. prosince 2018 v 8:27
Rana není se svým životem tak úplně spokojená. Má psychopatického spolubydlu, praštěnou práci, vzhled, za který se stydí, a když se jednou opije volá Landonovi, klukovi, se kterým od dětství nebyla v kontaktu. A z jednoho telefonátu se stane zvyk.

Miška:

Tajně jsem doufala, že když Penelope Ward umí společně s Vi Keeland napsat super knížku, tak to umí i sama. A možná, že jo, ale Řekni něco legračního to není. Tahle knížka je podle mě hrozná!
Možná je to tím, že je celá psaná z úhlu pohledu Rany. Třeba jsem si až moc zvykla na ten chlapský úhel, který bývá mnohdy zábavnější.
Zkrátka tady něco chybělo. Že by chemie mezi hlavními hrdiny? Nebo nějaký větší tah na bránu? Hrozně jsem se při čtení nudila. V ději totiž sice byla spousta otazníků, ale jako by autorka zapomněla napsat pořádnou zápletku. Nebo ji přinejmenším nějak vygradovat. Nejvíc mě štvalo, že název sliboval, že se zasměju, ale vtipné to vůbec nebylo.
V rámci žánru možná průměrné, ale pro mě hodně podprůměrné.

Radši si přečtěte Alfa samce nebo Zůstaň.


Jan Bauer: Smrt podle hvězd

22. prosince 2018 v 9:00 Thrillery a detektivky
Vraždící astrolog v dobách Rudolfa II. To je jednoznačně případ pro Lukáše Trobla z Květnice.

Za recenzní výtisk děkujeme nakladatelství MOBA

Zuzka:

Historických detektivek není nikdy dost. Osobně jsem velkou fanynkou Vlastimila Vondrušky a jeho Letopisů královské komory, a právě proto se ráda podívám i na knihy jiných autorů. Bohužel se stylem Jana Bauera se neumím sžít. Jistě, neuvěřitelně se mi líbí historické prostředí, líčení tehdejších poměrů, milá romantická linka, sympatické postavy, stará Praha i zmínění nějakých těch slavných jmen, které zná každý z hodin dějepisu, ale jaksi mi to nestačí.
Můj první problém s touto knihou byla nadměrná vulgarita. Já chápu, že se nám autor snaží přiblížit dobu, kdy si lidé nejspíše servítky nebrali, obzvláště prostý lid mluvil, jak mu zobák narostl, ale každý čtenář by tohle pochopil jen z pouhé půlky všech těch výrazů, které pan Bauer používá, ne-li z menšího množství.

Za druhé jsem byla zklamána detektivní zápletkou. Vraždění podle hvězd je skvělý nápad, nota bene, když jsou horoskopy nalezené u mrtvol chybné, šité horkou jehlou a ještě vůbec neodpovídají narození zavražděných, jenže jakožto čtenář detektivek jsem zvyklá snažit se odhalovat stopy a snažit se přijít na to, kdo je vrahem. A tady se právě dostávám ke třetímu a to nejdůležitějšímu zklamání, a to faktu, že jsem prakticky od začátku věděla, kdo je vrahem. Ne proto, že bych snad byla tak bystrá, ale proto, že tu byl zoufalý nedostatek postav a pokud neměl být zabijácký astrolog někdo, kdo se objeví jen tak v závěru knihy, pak mi jednoduchou dedukcí vyšla jediná postava, která může být tím padouchem. A to je u detektivky vskutku škoda. Nechápejte mě špatně, když je v kriminálce postav jak na orloji a čtenář se nezvládá zorientovat, tak to také není nejlepší. Důležité je najít rovnováhu.

Peníze někdy dokážou pravé zázraky, před nimiž bledne i Kristovo kříšení mrtvých a chůze po vodní hladině.

Stejně tak mi tu chybělo jisté rozuzlení. Už od dob Agathy Christie, ne-li dříve, je dobrým zvykem, že detektiv svolá všechny podezřelé a odhalí před nimi vraha a hlavně postup, jak k jeho odhalení došel. Tím totiž čtenáři zodpoví všechny otázky, které snad měl a poukáže na důkazy, kterých si mohli čtenáři v průběhu čtení povšimnout. Tady se ale nic takového nestane. Kromě toho, že vraha vlastně neodhalí vyšetřovatel Lukáš, což bych autorovi za zlé neměla, někdy se to prostě stane, ale jeden z jeho přátel, tak se vše vyřeší téměř náhodou a jen shodou okolností se k závěru případu přichomýtnou ti správní lidé, pak je zlo potrestáno a dobro vítězí. Hlavně se ale nedozvídáme vlastně nic o samotném průběhu vražd. Proč nám autor na začátku knihy předhodí fakt, že se první tělo našlo na zamčeném Kamenném mostě, kam se nikdo nemohl dostat a pak nám nevysvětlí, jak se to tedy seběhlo? A podobných "maličkostí" je v knize plno.

Za sebe tedy mohu říci, že mám z knihy rozporuplný pocit. Co se detektivní zápletky a jejího řešení týče, byla jsem zklamaná, ale styl je velice čtivý, kniha je poklidná a vlastně i milá a hezky se u ní odpočívá. Řekla bych, že méně náročným čtenářům určitě přijde vhod.

Pokud máte rádi historické detektivky, pak určitě zkuste: Letopisy královské komory (Databáze knih), Hříšní lidé Království českého (Databáze knih).

Vi Keeland, Penelope Ward: Milá Bridget, chci tě

19. prosince 2018 v 9:00 Erotické romance

Bridget přišla o manžela. Od té doby žije sama se svým synem. Teoreticky jí nic nechybí. To se ale mění, když potká mladého doktora Hougha.

Zuzka:

Pomalu zjišťuji, že jsem už asi přečetla víc romantiky, než jsem si myslela. Začínám totiž mít vyšší nároky a hlavně nechci, aby se cokoliv opakovalo. A Milá Bridget je pro mě bohužel trochu ohraná. Vi Keeland umí psát, umí vysvtavět situace a ví, že kniha musí obsahovat humor, jinak jí to čtenářky nespolknou. To vše tu je, ale chybí mi tu něco navíc. Kromě toho jsem vyloženě trpěla u nerealistických dialogů. Jistě že jsou všichni hrdinové romantických knih zcela mimo běžná měřítka, ale věty, které vypouští Siomon z pusy jsou spíš jako výplod procesoru nějakého robota naprogramovaného tak, aby se zalíbil co nejvíce ženám. A i kdyby byl nohama na zemi, pak na sebe dialogy mnohdy nenavazují plynule. A to mi čtení vážně znesnadňovalo. Obávám se, že tenhle nešvar se do knihy dostal kvůli Peneloe Ward. Jelikož v žádné knize od Vi Keeland, kterou jsem četla, ať už česky nebo anglicky, nic takového prostě není.

Mám rád pravidla. Bez nich by jejich porušování nebyla taková zábava.

Mimo to se tu asi v půlce objeví soudní zápletka, o které celou dobu nic nevíme a působí to na čtenáře stylem, jako by si autorky právě uvědomily, že je kniha moc krátká a je ji třeba něčím nastavit. A tak si vymyslí žalobu na mladého doktora, která ale nakonec není vůbec důležitá, nejen, že se nedozvíme její výsledek, ale slouží jen k tomu, abychom mohli již tak těžce zkoušenou ženu ponořit do dalších depresí tak, aby ji z nich nemohl vytáhnout nikdo jiný, než dokonalý Simon.

Naše volby v životě by vždycky neměly záviset na konečném výsledku. Lidé si neuvědomují, že malá dobrodružství v mezičase jsou někdy i důležitější.

Shrnutí? Milá Bridget, chci tě je obyčejná romantika s neuvěřitelnou spoustou vtipných scén a hlášek. A díky nim stojí za přečtení. Co se příběhu týče, ničím jsem nebyla překvapená, a to mě mrzí.

Miška:

U téhle knížky dostanete přesně to, co hlásá její obálka. Nic víc nic míň. Takže sexy namakaného blonďatého doktůrka a hromadu prasárniček.
Děj je velmi jednoduchý, protože mladý doktor, co se po skončení rezidentury vrací zpátky z USA do Velké Británie, se zakouká do sestřičky, ta je starší než on, vdova a k tomu vychovává dítě. Takže už asi chápete všechny ty lehké morální otazníky, které tam autorky nastrčily, aby to nebylo jen o sexu.
Jako u většiny hrdinů tohohle typu knížek, i tady má Simon pohnutou minulost, naštěstí se autorky vyhnuly obvyklému stereotypu a náš doktůrek není nijak šíleně zakomplexovaný a ze slova vztah nemá kopřivku. To bych ocenila. Na druhou stranu bych u něj uvítala pár neřestí. Jasně, že všechny víme, že hrdinové těhlech knížek jsou takoví jednorožci. Jenže u Simona to všechno bylo až moc. Až moc sexy, až moc hodný, až moc to uměl s dětmi... Včetně toho, co Simon vypouštěl z pusy, protože i v knížce to znělo moc knižně, s tím má Zuzka naprostou pravdu.
A co bych ještě autorky donutila přepsat, je další zápletka, která se objeví v pár posledních kapitolách knihy. Buď ji tam měly zakomponovat hned na začátku, protože to by šlo udělat strašně jednoduše, nebo ji tam neměly dávat vůbec.
Co se ale musí nechat je, že to bylo chytlavě napsané a fakt vtipné. Asi už se nikdy v životě nepodívám na hvězdice nebo lekce jógy, aniž bych si nevzpomněla na Simona.
Za mě platí, že Milá Bridget stojí za přečtení, pokud fandíte erotickým romancím. A i přes mé výhrady stále patří k tomu lepšímu, co v daném žánru vychází.


Je libo dobře napsanou romantiku nebo erotiku? Zkuste: Alfasamec, Zůstaň, Turbulence, Božský bastard (Databáze knih) nebo Dublin Street
Něco trochu náročnějšího, ale stále s dávkou romantiky a erotiky? Odvrácená tvář lásky


Jana Benková: Bláznivé pokušení

16. prosince 2018 v 8:27
Simona ve své nové práci v redakci časopisu Styl naráží na zajímavý případ. V agentuře SKmodels mizí modelky, ale nikdo se tím nezabývá.

Za recenzní výtisk děkujeme nakladatelství MOBA.

Miška:

Co se stane, když zkřížíte Pravou blondýnku s Kriminálkou Anděl? Vznikne z toho Bláznivé pokušení od slovenské autorky Jany Benkové.
Nejsilnějším motivem příběhu je detektivní linka, kterou sledujeme ze dvou úhlů pohledu.
První úhel pohledu je "vyšetřovatel". V tomhle případě Simona, ta vede šťastný život, za chvíli se má vdávat a začíná s novou prací v redakci časopisu Styl. Sice by raději psala sloupky o módě, ale ani zpravodajství jí zase až tak nevadí. Navíc narazí na velmi zajímavý případ. Z modelingové agentury mizí modelky a nikdo se tím nezabývá! Pro Simonu se z tohohle případu stává doslova posedlost.
Druhý úhel pohledu je oběť. Kristýna - jedna ze zmizelých modelek. Právě diky ní hned na začátku čtenář zjišťuje, v jakém prostředí se modelky zrovna nachází, ale neví víc, než samotná Kristýna. Tedy prakticky nic.
Kostra příběhu je vážně povedená a dost připomíná některé z televizních kriminálek. Díky úvodnímu pohledu oběti jsem byla vážně zvědavá, co a jak bude Simona postupně rozlouskávat, a co všechno se ze zmizeých modelek vlastně vyklube.
Líbilo se mi, že Simona k případu přišla jak slepý k houslím a kvůli tomu si procházela několika stádii. Od toho, kdy sama zjišťovala jestli se o nějaký případ vůbec jedná přes to, že jí nevěřili přátelé natož pak státní insituce, až po dobu, kdy byl vážně ohrožený její vlastní život.
Podobně to bylo s Kristýnou, která byla vržená do nepředstavitelné situace, prala se s nadějí, pocity marnosti a odevzdanosti. Hlavně bylo povedené, jak modelky samy nevěděly, jestli po nich vůbec někdo pátrá a čtenář mezi tím mohl sledovat Simonin boj o otevření případu.

Bohužel mi knížka nepřišla žánrově dost vyhraněná. Protože romantická linka je tam velmi slabá, spíš bych řekla neexistující a detektivní zápletka není tak dobrá, aby uspokojila čtenářky třeba takové Julie Garwood.
Navíc autorčin styl je hodně roztěkaný, jak kdyby si sama nebyla jistá, jestli náhodou původně nechtěla psát zamilovaný příběh. Dost nešťastně do děje totiž ještě vměstnala pomyslný milostný trojúhelník a nebo z ničeho nic vložila ještě jeden úhel pohledu. Chápu, že chtěla děj vygradovat, ale mohla zvolit trochu lepší způsob.

Jinak bych knížku ale označila za odpočinkovou četbu pro ženy a věřím, že někomu, kdo si čte rád po večerech, aby prostě vypnul, by Bláznivé pokušení mohlo vyhovovat.



Kasie West: P.S. I like you/ P.S. Líbíš se mi

9. prosince 2018 v 9:00 Young Adult
Lily jen tak z nudy napíše na školní lavici kus své oblíbené písně. A kdosi ji doplní… Náhle jim ke komunikaci nestačí deska stolu a musejí si začít schovávat dopisy. Jenže, kdo je tajný dopisovatel? A co když je to někdo, koho Lily nemá ráda?

Zuzka:

(čteno jako P.S. I like you - pokud překlad cokoliv zazdil, já o tom nevím)
Na Kasii West jsem narazila úplně náhodou. Pak jsem zjistila, že už jí i česky nějaké knihy vyšly, ale jejich hodnocení není až tak závratné, jak bych si představovala. P.S. I like you na tom, ale bylo jinak. A navíc jsem nečekala žádný zázrak, chtěla jsem jen lehkou knihu na odreagování. A vážně jsem měla šťastnou ruku.

"When I was dating, my girlfriend and I used to say, 'Don´t cry in front of him before date three.' "
"Cry?" I echoed, frowning.
"Yeah. Guys gets skittish when you cry."
"I don´t thing I have to worry about that one."
"You don´t cry?"
"I don´t make it to date three."

Pomalu zjišťuji, že jsem propadla románům v dopisech. Jistě, v dnešní době jsou spíš v esemeskách, ale pointa je stále stejná.

V téhle knize se nemusíte ptát, proč si sakra ta holka píše s někým, koho vůbec nezná, vždyť by to mohl být úchyl - ne, jednoznačně je to nějaký spolužák, takže proč tedy ne. Celou knihu vnímáte z pohledu Lily, která poněkud vybočuje z davu svou zálibou v hudbě mimo střední proud, oblečením, praštěnou rodinou, a tak podobně. Ale nemáte z ní pocit uťápnuté holčičky, co se bojí vystrčit nos, aby přes něj nedostala. Naopak, klidně se pustí do slovního sporu s hvězdami školy, i když tuší, na čí stranu se dav vždycky přikloní.

If you want a romantic relationship with a guy, first he has to find you mysterious, than intriguing, than funny. In that order. If it´s in any different order, you are forever labeled friend.

Autorka krásně rozevírá hrací pole, předhodí nám pár adeptů na titul dopisovače, i když asi všichni tušíme, kdo bude onen záhadný, a seznamuje nás s prostředím, ve kterém Lily žije a také s její minulostí.
Na téhle knize si obzvlášť cením nápadu, kdy Lily odhalí, kdo je onen kluk. Není přece pitomá a nepotřebuje nějaké šílené shledání na konci knihy. Místo toho zjistí jeho identitu asi v půlce knihy, a pak se musí popasovat s tím, že by byla radši, kdyby to nevěděla. Dál raději nic říkat nebudu, protože vám nechci prozradit víc, ale doopravdy se tu člověk dočká nečekaných zvratů - tedy alespoň pro tento žánr. Například se jedna z populárních slečen snaží Lily ztrapnit před celou školou. Scéna jak z Protivných sprostých holek nebo Moderní Popelky, ale světe div se, Lily neuteče s pláčem, na opak se tváří jako by šlo o zcela běžnou záležitost a nenechá tu slepici, aby měla navrch.

Zkrátka a dobře, tahle kniha si na nic nehraje. Je přesně tím, čím slibuje, že bude. Dva náctiletí řeší svůj život, který není tak jednoduchý, jak by měl být - jak už to u puberťáků bývá, a ještě si to sami komplikují posíláním dopisů. Osobně si myslím, že až se budu chtít usmívat, tak tuhle knihu vytáhnu znovu. Proč taky ne, postavy jsou fine, zápletka také a Lilyina potřeba stále psát texty písní knize jen dodává.

Miška

(čteno jako P.S. I like you - pokud překlad cokoliv zazdil, já o tom nevím)
S Kasie West už jsem měla tu čest. Její knížky mě moc nenadchly, takže jsem se do PS: Mám tě ráda vůbec nehrnula. A teď si tuhle knížku musím koupit, protože ji nutně musím mít doma a všem ji půjčovat.
Hlavní hrdinka Lily je totiž neuvěřitelně sympatická. Skvěle to umí se slovy, je divná tím dobrým vtipným způsobem a vůbec... S tou bych se chtěla kamarádit. Strašně se mi líbí, že si nestěžuje na svůj vlastní život a půlku knížky netráví v depresích, jak to občas bývá. Hlavně ani ona ani její protějšek nejsou natvrdlí, což ději taky hodně pomáhá.

"Who are you talking to?"
"Myself."
"You do that a lot."
"I know. I´m the only one who understands me."

I když je každému jasné, kdo je onen záhadný pisatel, tak se autorka vyhýbá stereotypům žánru a do zdárného konce se dopracovává díky několika překvapivým zvratům.
Je to vtipné, romantické tak akorát a čte se to úplně samo. Co víc si od románku ze střední přát?

Pokud máte rádi milé příběhy, ideálně s dopisováním, pak zkuste také: Řekni mi tři věci, Probuzení Simona Spiera, Dear Aron
Něco náročnějšího, ale stále s dopisy? Cinder & Ella
Raději něco s hudbou a texty? Možná jednou


Katherine Luka: Lovec věna

5. prosince 2018 v 7:00 Historické romance
Madelyn je bohatá dědička, miláček londýnské smetánky a hlavně je zamilovaná do George. Bohužel se potýká se závistivou macechou, která vztahu s mladým gentlemanem nepřeje a Madelyn posílá do ústraní. Fergusson je chudý venkovský baron, který nutně potřebuje kapitál.

Miška:

Sice českým autorům fandím, ale jejich tvroby se vždycky obávám. Hlavně pak, když jde o můj oblíbený žánr, který čtu sice ve velkém, ale jen zahraniční tituly. Vím, že hodně lidí má stejné obavy. Garantuji vám, že u Katheriny Luka se nemusíte ničeho bát.
Děj se odehrává v Británii, takže přesně tam, kde by měl, aby mi hned nevadilo české prostředí, na které prostě nejsem u historických romancí zvyklá. Lovec věna je navíc tak neuvěřitelně čtivě napsaný, že bych se nebála autorku rovnou srovnávat s Lisou Kleypas nebo Julií Quinn. Zkrátka s královnami historických romancí.
Katherina příhodně zvolila er formu a střídání úhlů pohledu obou hrdinů. Díky tomu znáte jejich pocity, hlavně pak Fergussony myšlenky jsou chvílemi hodně zábavné.

Starý White věděl, jak správně investovat, aby zabezpečil dceru. Ne jako ten pitomec, který zplodilo jeho! Inu, kdyby měl naději, že s někým takhle bohatým uskuteční výhodný obchod, nejspíš by taky vypotil pár zdvořilých frází o jejích vlasech, pleti a - očích!

Příběh ze začátku působí předvídatelně. A i kdyby vážně byl, nebylo by to vůbec špatné, protože u těhlech románků nikdo ani žádné pořádné zápletky nebo zvraty nečeká. Jenže ono to předvídatelné není, takže jsem byla neskutečně mile překvapená. Teda jasně, že je zřejmé, jaký to bude mít konec!
Madelyn mi byla sympatická a do Fergussona jsem se zamilovala. Bylo to čtivé a tak chytlavé, že se mi knížku vůbec nechtělo odkládat. Milé, vtipné, úsměvné i romantické a dokonce napínavé,... Zkrátka parádní.
Doufám, že se autorka bude tomuto žánru i nadále věnovat, protože těch opravdu dobrých knížek je v něm jak šafránu.
Je vážně velká škoda, že knížka nevyšla i v tištěné podobě. (Zatím, třeba se nadějeme :-D)

Zuzka:

Já mám tak ráda, když mě kniha mile překvapí!
K Lovci věna jsem se dostala náhodou a neočekávala jsem vůbec nic. Už po pár stránkách jsem ale očekávání mít začala, a to velká, protože se kniha jevila slibně. A zcela spokojeně můžu prohlásit, že mě nezklamala. Spíš naopak. Občas jsem si myslela, že je nástin příběhu zcela jasný a předvídatelný, ale opak je pravdou, autorka nám sice dává znát, kteří dva protagonisté k sobě patří, jelikož je příběh důmyslně vyprávěn z jejich dvou úhlů pohledů, bez toho aby potřebovala mít každou kapitolu označenou jménem vypravěče, ale to je tak vše, příběh je spletitý a zajímavý, ale není přeplácaný nebo nějak zásadně přitažený za vlasy.

Autorčin styl je neuvěřitelně čtivý, snad právě díky rychlému střídání pohledů hlavních hrdinů, které je ale napsáno velice promyšleně, takže se nemusíte bát, že byste se snad v dění ztráceli. Navíc je Lovec věna kniha plná humoru, nejednou jsem vyprskla smíchy nahlas a lidé se po mě dívali. Postavy jsou zde sympatické a vše působí uvěřitelně. Navíc - a to nejspíše udělá radost mnohým - se autorka vyhýbá popisu milostných scén. Jen čtenářům naznačí, co se asi tak dělo a plynule se přenese v příběhu dál. Takže se nemusíte obávat pětistránkového popisu manželských povinností nebo nocí plných vášně.

Lovec věna je jedna z knih, ke které se určitě ráda vrátím, budu ji doporučovat známým a bude mi neskutečně líto, že je to jen e-kniha a nemůžu si mít v tištěné podobě. Navíc jsem díky ní zvědavá i na ostatní autorčina díla.

Markétka:

Tahle knížka mě neuvěřitelně překvapila. Od začátku se mi líbilo, že to bylo psané jako Jane Austenová a tak jsem ke knize i přistupovala, ale najednou se vše jakoby změnilo. Pořád jsme ve staré Anglii, ale nemravné myšlenky, které se všem honí v hlavě a to že o srdce ženy nebojujeme čestně. V zásadě se tu i zbavujeme upjatosti dvora, i když se hlavní hrdinka snaží být stále dámou. Úžasné! Příběh je v zásadě jednoduchý, ale o to je to snad celé lepší. Za mě úžasná oddychovka a ještě od české autorky. Tleskám.
E- knihu koupíte zde.


Pokud máte rádi historické romance mohlo by se vám líbit i Panství Edenbrook, série Ravenelovi a nebo série Bridgertonovi.

Odkaz na Databázi knih.

Vlastimil Vondruška: Epištoly o elitách a lidu

2. prosince 2018 v 9:49
Neuvěřitelně trefná kniha o současných poměrech na pozadí minulosti.

Za recenzní výtisk děkujeme nakladatelství MOBA.

Zuzka:

Vlastimil Vondruška je většině čtenářů znám jako autor historických detektivek nebo Husitské či Přemyslovské epopeje, přesto už přivedl na světlo světa i jiné knihy. Pochopitelně kromě historických prací. Epištoly o elitách a lidu volně navazují na Breviář pozitivní anarchie. Jedná se o knihy víc než současné a věnující se momentálním poměrům ve společnosti.

Někde jsem četl, že máme nejvíce politologů na jeden kilometr čtvereční. Máme mnoho slimáků a málo zelíčka.

Hned na začátku knihy autor vysvětluje, co chtěl říci názvem a také čtenářům sděluje, že ne každý literární kritik ví vše nejlépe. Z toho si můžeme vzít, že nikdo není bezchybný. Ani on. A v průběhu celé knihy se nedočkáte ničeho, jako je "objektivní" nebo vynucená pravda. A nikdo vám nebere právo na váš vlastní názor. Můžete s panem Vondruškou souhlasit a nemusíte.
Autor nám líčí historický vývoj určitých společenských a právních norem. Poukazuje na skutečnost, jak vše fungovalo dříve, většinou na základě zdravého rozumu, a jak to funguje dnes. Většinou zcela bez rozumu.

Dejte politikovi do misky bramboru, udělá z ní tisíc placek, všechny budou sice nechutné, ale bude vás jimi krmit pořád a pořád.

Obávám se ale, že se kniha vůbec nedostane k těm, kteří by ji "potřebovali nejvíce". Celá první kapitola je psána poněkud nepřístupným jazykem. Jistě, elitám - nebo těm, kteří mezi ně skutečně patří, nebude kniha připadat nijak složitá, používá běžný jazyk vzdělaných lidí, ale pokud jde o masy, nebo chcete-li lid, pak bych řekla, že se úvodní kapitola jeví prostě nestravitelná. Což je velká škoda. Pak už se totiž V. Vondruška přesune do sféry esejí, kde se vtipně a hravě obouvá do všeho, co mu na našich poměrech připadá neuvěřitelné. I tak by ale příště mohl zkusit fejetony. Jako vždy napřed shrne historický vývoj, který je prokládán citáty velikánů a až pak nám předloží naší situaci. V některých případech se vše může jevit neskutečně humorně a předkládáno s nadsázkou, z jiných přímo cítíte autorovu nevoli a umíte si představit, jak vrtí hlavou nad zprávami v televizi a diví se, jakým směrem se svět ubírá. Nevyhýbá se žádným současným tématům - od volby prezidenta, přes právo na držení zbraně, uprchlickou krizi až po "hnutí" Me too nebo kavárny Hate free. Je celkem jasné, že pro některé své názory bude jistě označen spoustou hanlivých slov, pravdou ale zůstává, že říkat si naštěstí ještě smíme, co chceme.

Proto opakuji výchozí tezi teorie elit - společenská nerovnost je věcí přirozenou a v lidských dějinách je konstantou nadčasovou a věčnou.

Skvělé je, že nikoho nenutí, aby s ním souhlasil. Jak sám řekl, pokud vám jeho šlehy nevyhovují, napište si vlastní.

Šlehy jsou jen šlehy, a pokud se vám nelíbí ty mé, nespílejte mi, ale napište si svoje a lepší.

Děda Petr:

Kromě oblíbených historických detektivek píše pan Vlastimil Vondruška i odborné exkurse do české historie. Dovede je podat poutavě tak, že se čtou takřka jako romány. V nedávné době zabrousil pan Vondruška i do dalšího žánru - sociologie a protože je historik, jak jinak než pohledem do minulosti, z níž se logickým putováním dostává až do současné doby. Jako velmi vzdělaný autor se dokáže na různé společenské jevy podívat z více úhlů a jako znalec svých předchůdců posoudit různou angažovanost svých předchůdců - kronikářů a spisovatelů. To vše čtenář najde v nejnovější jeho knížce, v Epištolách o elitách a lidu, jejíž závěry zasahují až do současnosti vtipnými a zasvěcenými glosami do soudobé politické praxe. Člověku neujde, že mnoho současných politických praktik má svoje kořeny v dávné minulosti a neujde mu, že političtí předchůdci dovedli být rafinovanější i úspornější proti svým současným epigonům. Nedá mi, než vzpomenout předchozí podobnou páně Vondruškovu knížku Breviář pozitivní anarchie (odkaz na Databázi knih), jíž reaguje na aktuální mezikontinentální migraci, opět z historického pohledu. Zatímco předchozí migrační vlny vyvolávaly klimatické změny, mocenské přesuny, náboženské výboje, nynější stěhování národů má téměř výhradně ekonomické pozadí. Rozčarování z této skutečnosti se táhne jako červená nit celou vzpomenutou knížkou. Nutno ještě dodat, že charakter obou dílek vyžaduje mnohem víc pozornosti čtenáře než detektivky ( jež sám autor označuje jako pohádky pro dospělé ) a tudíž i více času pro jejich porozumění.