Duben 2018

Sabaa Tahir: Jiskra v popelu

23. dubna 2018 v 20:10 Sci-fi, Fantasy
Drastické YA fantasy, ve kterém ožívají i ty nejhorší noční můry.

Zuzka:

Tak tedy - Jiskra v popelu - hned mě zaujala obálka. S tou si vážně vyhráli a rozhodně to knize prospělo. Asi tak první tři kapitoly jsem si říkala, že je jasné, co se stane, že se přeci potkají v podzemí a budou spolu utíkat a nuda, nuda… jenže ouha - nestalo se nic z toho, co jsem čekala. A tím se dostávám k prvnímu velkému kladu téhle knihy - Jiskra v popelu je nepředvídatelná, vážně netušíte, co se bude dít a kam to povede. Snad jen s výjimkou scény, kdy Elias předstírá obtěžování Laiy, jenže to je už skoro klišé ve světě drsných hrdinů.
Další výrazné plus je prostý fakt, že se s nikým autorka nemaže. Postavy musí projít řadou těžkých situací, a pokud je k nim má dovést smrt blízkých, pak není důvod je nepozabíjet všechny. To byl asi největší šok, umíraly postavy, které jsem si stihla oblíbit a já pořád doufala, že se jedná jen o nějaký klam, iluzi, ale ono ne.
Jednoduše řečeno - Jiskra v popelu je úžasná. Dech beroucí a neotřelá a rozhodně stojí za přečtení. Člověk si po dočtení pokládá desítky otázek - když pominu ty existenciální, jelikož tři úkoly vám jinak nedají - ale co se příběhu týče. Helena? Jak se sakra dostala tam, kde je a co s tím bude dělat? Velitelka a její minulost, otec Laiy - proč jedni tvrdí, že byl zbabělec a pro jiné zas svině? A přestane mě už tolik rozčilovat Darin, i když se o něm spíš jen mluví, než že by tu skutečně vystupoval?
I když může mít čtenář pocit, že je tu náznak milostného trojúhelníku, tak naštěstí ne. Zaprvé by to vlastně byl pětiúhelník, a za druhé to tu vážně není to hlavní.

Jenže… pak přijde Plamen v temnotě a každý musí mít chuť prohodit knihu oknem nebo se s ní umlátit. Všechno se tak strašně vleče. Proč musí popisovat celou cestu do vězení? To nemohl děj začít až tam? Poranit ho mohli kdekoliv. A trojúhelník je najednou tak vyhrocený a hlavně je tím jediným, co se tu skutečně řeší! Pokud překonáte touhu křičet a doberete se konce, pak už jen kroutíte hlavou a ptáte se sami sebe, jak se z nepředvídatelnosti mohlo stát tak zbytečné překroucení všeho a už ani netušíte, jestli chcete další díl číst.

Čili za mě - Jiskru v popelu přečíst! je to nádherný a zajímavý zážitek. Ale na druhý díl nesahat!
A to nás má ještě čekat třetí díl... Jestli se k němu dostanu, nevím.

Miška:

Od Jiskry v popelu jsem očkávala díky kladným ohlasů strašně moc, i tak mi zvládla učarovat. Byla totiž v každém směru jiná. Předvídatelný děj? Ne. Brzy si zvyknete, že radši nemáte předvídat, že tady se zaběhnuté vzorce praktikují jen zřídka. Knížka má pro mě tři hlavní postavy a všechny jsme si je zvládla oblíbit. Laiu od Učenců, co se nechá zotročit, Eliase, který touží útect od všeho, čím je Impérium, a Helenu, která… je prostě Helena :-D Že by trojúhelník? Ale jděte! Už jsem psala, že na vzorce se tady nehraje.
Bude vás mrazit, budete se děsit toho, co přijde i toho co mohlo přijít a nepřišlo. Zaporňáci jsou fakt záporní. A je to kruté. Ale dokonalé! Takže čtěte. Tohle je MUST READ jízda.

Po prvním dílu jsem se Plamenu v temnotě přirozeně nemohla dočkat. Začátek měl hezky našlápnuto. Elias se dostal do pěkné šlamastiky. A co chudák Helena, jak se musela podřídit?! A Laia se taky musela dát do pohybu. Jo… to bylo dobré, ale pak to přišlo. Nuda! Děsná nuda! Kdy se furt jen plkalo a mluvilo a nic se nedělo a když se dělo, nemělo to nic společného s tím napětím, které bylo v Jiskře. Ne, že by tam nebylo pár dobrých nápadů, ale ty to bohužel nezachránily. A ještě do toho musela autorka zatáhnout trojúhelník a zvraty, za které jsem na ni byla maximálně naštvaná. Celkově, bych ten druhý díl radši vůbec nečetla. Třetí si přečtu, ne že ne, třeba se tam někde objeví to všechno, proč se mi líbil první díl.


Colleen Hoover: Možná jednou

18. dubna 2018 v 13:17 Romance
Sydney se potřebuje okamžitě odstěhovat od svého přítele ehm, expřítele a spolubydlící. Útočiště jí poskytne Ridge, soused od naproti, který vysedává na balkónu a hraje nádherně na kytaru.

Miška:

Co se Colleeniných knížek týče, tak neumím být asi objektivní. Pro mě je Colleen samostatný žánr, ve kterém je nějaké dílko lepší, nějaké slabší, ale všechny jsou úžasné.
Možná jednou (Maybe Someday) patří v rámci její tvorby k tomu TOP. Četla jsem to anglicky a všem originál doporučuji, překlady písniček se málokdy povedou tak, aby to znělo dobře i v Čj.
Knížka vás zase originálním způsobem vtáhne do děje a samozřejmě na vás čeká pár překvapení, hodně zajímavých rozuzlení a několikrát zlomené srdce.

Ujišťuju vás, že Ridge budete naprosto milovat. Ono to ani jinak nejde. Sydney je taky strašně fajn. Ale víte, koho budete chvílemi nesnášet? Colleen! Protože… jak někdo může tak úžasně napsat charaktery postav? Jak je může umět tak neotřelým způsobem vrazit do tak bezvýchodných situací, ve kterých chápete všechny zúčastněné, a taky nevíte jak z toho ven? Zkrátka a dobře tohle je MUST READ. A já to četla hodněkrát :-D
PS: Minimálně při prvním čtení vám ta knížka nedá spát... Jen varuju Mrkající

Zuzka:

Jako obvykle, když jde o knihu Colleen Hoover, tak ji miluji i nenávidím zároveň. Jak už řekla Miška, kdo jste schopní číst anglicky, rozhodně to udělejte. Český překlad - zvlášť, co se týče textů písní, není dobrý. Přijdete o většinu zážitku.
Jednoduše řečeno - MUST READ - ale pozor, u Colleen nikdy nejde o slaboduchý milostný příběh - vlastně je to spíš naopak. Několikrát vás rozerve na kusy a pak vás zas poskládá, ale to jen opatrně a až na konci.

Osobně musím říci, že miluji Colleenin smysl pro vystavění hrdinů - celou knihu jsem se bála, že je nechá provést to nejhorší. Naznačovalo tomu snad všechno, ale tahle autorka umí vymlátit z lidí to nejhorší i nejlepší a zároveň je neočernit v očích čtenáře, jejich přátel nebo i jich samých. Kromě jiného je tahle kniha plná i spousty pravdy a životního moudra - to vám není podáno nijak násilně, ale když knihu čtete, zjistíte, že takhle to je a takhle by to hlavně mělo být.

People can't control matters of the heart.

Stphenie Meyer: Specialistka

18. dubna 2018 v 13:16 | Miška |  Romance
Alex je již několik let na útěku, její bývalí zaměstnavatelé jí usilují o život. Jenže teď to vypadá, že je jim to líto, že ji chtějí a potřebují zpátky. A tak bude muset oprášit své jehly, chemikálie a zjistit, zač je toho loket.

Miška:

Tohle není žádný thriller. Tohle je prostě romantické krimi. Možná s prvky thrilleru, pokud tam mermomocí chcete počítat ty mučící techniky.
Alex je doktorka, vědkyně, jejíž prací je získávat od subjektů důležité informace. Subjekti jsou ti zlí- teroristi, překupníci zbraní a další zločinci. Takže Alex je mučitelka ve jménu dobra. Tedy byla než se jí její nadřízení rozhodli zbavit.
Celá knížka je tak předvídatelná až běda! Představte si každé krimi klišé a rozhodně ho tam najdete :-D
Je tam pár očekávaných zvratů, které ničím nepřekvapí, spousta spekulací a plánování. Nosným kamenem celého příběhu je vztah Alex a Dannyho (pardon, ale tohle nepovažuji za spoiler!).
Konec je spousta duhy a jednorožců, že by se za to žádná knížka červené knihovny nemusela stydět. Ale alespoň tam není žádný trojúhelník, takže to je oproti spoustě romancím pořádné plus.
A Dannyho prostřelený hrudník? Kdo jste tohle nečekal, když s ním v první půlce Alex řešila, jakým typem dvojčat s Kevinem jsou? :-D Kdyby to Stephenie na konec nedala, tím jediným by mě vážně překvapila :-D

Klidně si to přečtěte, zvlášť v druhé půlce ale budete dost přeskakovat, je to tam hrozně ucourané. Ale pokud chcete nějakou krimi romanci, mohlo by vás to i zaujmout. Přečtení nelituju, ale vracet se k tomu nikdy nebudu.


Citáty

18. dubna 2018 v 12:56
Každý (knihomol) rád cituje knihy. Tady najdete to, co se líbí nám - a ne, jen hlubokomyslné a věčné pravdy tu vážně nebudou. My se rády smějeme.

"Rád bych byl u toho, až jim to povíš, ale mám tě rád takovou, jaká jsi: živou."
Patricia Briggs: železný polibek

"Znělo to skoro jako otázka, ale jeho slova byla stejná jako on, skrznaskrz zparchantělá."
Christina Lauren: Božský bastard

"Řekněte prosím, slečno Millesová." "Jděte, prosím, do prdele."
Christina Lauren: Božský bastard

"Věděl jsem, že ženy dokážou zčistajasna obrátit o sto osmdesát stupňů. Poznal jsem pár takových, které se úplně ponořily do svých představ a scénářů, dokázaly se v duchu klidně přenést k nějakému "co kdyby" třicet tisíc let do budoucna, a pak se rozčílily kvůli něčemu, co podle jejich soudu provedu od teď za tři dny."
Christina Lauren: Božský bastard

"To, že se na něčem shodne spousta lidí, z toho pravdu neudělá. A jestli udělá, tak je s pravdou něco zatraceně špatně..."
Theo Addair: Muffin a čaj

Chase: Máš ještě větší zpoždění než normálně.
Peyton: Budu tam za deset minut. Jestli ne, přečti si tuhle zprávu znova.
Vi Keeland: Šéf

"Pravidlo číslo 14: Nešťastné události nechodí ve trojicích, ale v ještě větších počtech."
N. C. Anderson: Město světců a zlodějů

"Nikdy neztrať svou lidskost," řekl mu smrtka Faraday, "jinak z tebe nebude nic než stroj na zabíjení."
N. Shusterman: Smrtka

"Myslím, že usoudil, že už jsem dost starý, abych se nezastřelil omylem, a že nemám deprese, abych se zastřelil schválně."
S. Meyer: Život a smrt

"Každá revoluce jde ruku v ruce se smrtí. Někteří musí zemřít, aby jiní mohli žít.
Je to tragédie, ale zároveň i pravda."
M. Meyer: Renegáti

Danielle Paige: Ledová jako sníh

11. dubna 2018 v 20:21 Young Adult

Snow žije v léčebně pro duševně choré. Ale má tam opravdu být? Co když je za tím vším něco víc?

Miška:

Začnu obálkou, protože ta je prostě nádherná. A to je to jediné, za co knihu můžu pochválit. Kostra příběhu je typické YA fantasy. Dívka zavřená v léčebně pro duševně choré a cítí, že tam nemá být. Navíc je zamilovaná do jednoho ze svých spolupacientů.
Budu rovnou spoilerovat, protože všem výrazně nedoporučuji knihu číst! Fakt si šetřete oči a čas na něco jiného :-D
Snow odhalí, že je princezna obdařená čarovnou mocí a že tenhle svět není její, že pochází z jiného magického plného čarodějek a podobných bytostí. Prostě už jen tohle je kýč jak bič. Ale proč to nezkusit, když už to tolikrát fungovalo, že? Já osobně proti tomu nic nemám, jenže...
K tomu si přičtěte nemotorné vyprávění, divné vykreslení postav a vlastně celkově nepovedené charakteristiky, příliš mnoho potenciálních partnerů, nesympatické fantasy prostředí,...
Kdyby to autorka trochu osekala a zúžila pole působnosti, mohlo by to i fungovat, ale za stávající situace a s tou tunou vynucených zvratů? Za mě jedno velké NE! Celé to působí nesnesitelně přeplácaně. Jako by autorka přemýšlela: "Tak, co jsem tam ještě nedala??? Ahaaaa, třeba dvojče? Třeba..."

Proč to vůbec vybrali k tisku? To nechápu. Na Amazonu to mělo hodně mizerné ohlasy a strašnou obálku. Česká obálka asi pár výtisků prodala, ale zbytek bohužel nezachránila.


Erika Johansen: Královna Tearlingu

5. dubna 2018 v 21:35 Sci-fi, Fantasy
Vychovávali ji, aby převzala trůn, aby se stala královnou, aby změnila Tearling.

Miška:

Od samého začátku Královny Tearlingu mi učaroval autorčin styl. Který je na YA velmi surový a nic moc nepřikrášluje. Strašně rychle vás vtáhne do děje a nepustí vás.
Až na pár náznaků vám vlastně vůbec nedochází, že se jedná o další YA dystopii. Vlastně si myslíte, že jste se ocitli v nějakém středověkém fantasy.
Kelsea je silná hrdinka, která si je až moc dobře vědomá svých chyb. Je nejistá, neví, co dělat, ale bojuje, jak nejlépe umí a jak nejlépe jí to situace umožňuje. A já si ji strašně rychle oblíbila.
Navíc je tam tolik otázek, které vám nedají spát, na které chcete odpovědi. A pak ani nevíte proti čemu všemu dřív bojovat. Jak se hrdinka vypořádá s itrikami na vlastním dvoře a s hrozbou, kterou představuje sousední království v čele s Rudou královnou.
Tažení do Tearlingu je doslova přerod. Tady už se ocitáte spíše na hraně sci-fi. Hrdinka se mění doslova před očima, putujete do minulosti, přibývají různé postavy a na jednu zodpovězenou otázku připadne tak deset nezodpovězených. Opět je to neuvěřitelně poutavě napsané, ale je to úplně jiné, takže nečekejte, že jestli se vám líbil první díl, zákonitě se vám bude líbit i druhý.
Já bych ani jeden nepovyšovala, prostě to bylo něco jiného a mně se třeba pasáže s Lily strašně líbily, protože nejenže se odehrávaly v minulosti, ale měly na Kelsei úžasný dopad. Vždyť právě díky nim se tak měnila.
Děj úžasně gradoval, bylo to napínavé a mělo to všechno, co mělo mít. Jen některé otázky už mohly být zodpovězeny, přišlo mi to až zbytečně natahované, ale nějak si čtenářovu pozornost autorka zjevně pojistit chtěla, což bych jí až tak nevyčítala.
Třetího dílu Osudu Tearlingu jsem se nemohla dočkat. Fakt jsem byla zvědavá, jak si se závěrem autorka poradí a… Trochu z toho mám dojem jako u Stínu krkavce. První díl byl naprostá bomba, druhý díl byl jiný druh bomby, ale furt super a třetí? Vážně je potřeba do toho zatahovat tak strašně moc postav a strašně moc rovin? Autorčin styl byl opět čtivý a poutavý a strašně rychle jsem se začetla, ale… Každou chvíli si zvykat na nové postavy, novou rovinu a přemýtat, co je to teď? To prostě v určitý moment začne být děsně únavné.
Ale strašně moc musím pochválit konec. Nevím, jestli už jste četli hodnocení jiných čtenářů, ale tak nějak mi přijde, že všem se líbila celá kniha, jen konec je zklamal. No, já jsem na tom přesně opačně. Podle mě je ten konec geniální. Kdyby tam byla duha, jednorožci, odpovědi na všechny otázky a romantické: "A žili spolu šťastně až do smrti"? Bylo by to, jak vyměnit Královnu Tearlingu za Popelku.
A i když jsem taky doufala v některé odpovědi tak… Občas ty odpovědi prostě nejsou a takový je život.

Slzička mi pro moji milovanou hrdinku sice skanula, ale neskončilo to takhle pro ni nejlíp? Já myslím, že jo. Vždyť ona zvládne všechno. S tímhle si taky poradí a už je na každém čtenáři, jak jí to v duchu napíše.

Zuzka:

Já mám za sebou teprve první díl - Královna Tearlingu - takže nemůžu hodnotit celou trilogii. Ale co se téhle knihy týče, byla jsem trochu vyvedená z míry. Nevím proč, ale očekávala jsem něco víc YA. Asi je to tím, že teď vychází kde co, co se tváří jako drsná historie, ale ve skutečnosti si postavy maximálně zlomí nehet. Osobně bych Královnu Tearlingu řadila mezi fantasy a ne YA. Jelikož je dost syrová. A surová taky - tedy, ne přímo ona, ale mnoho postav ano. I když… vezmeme-li v úvahu, jak naložila se svým strýčkem… No co, vládce musí umět i trestat.
Jako důkaz předkládám fakt, že hrdinka není hezká - je to v knize zmíněno dokonce několikrát. To by se v YA prostě stát nemohlo. Musela by být alespoň svým způsobem přitažlivá,. Ovšem, jak říkala její pěstounka… ale víte, co já vám nebudu říkat, co říkala. Přečtěte si to :)
Nemohla jsem se úplně rozhodnout, jestli se mi líbí, že se vše odehrává v budoucnosti nebo mi to spíš vadí. Historie je pro mě něco, co dávno bylo. Kroužkové zbroje, meče a šibenice, to podle mě patří do dob minulých, jenže tady jsme v budoucnosti a přesto je svět tak zničený, že se žije opět jako ve středověku. A tak si čtenář může vychutnat poznámky hrdinky, ve kterých nám říká, že Harry Potter má v její knihovně čestné místo, stejně jako Pán prstenů - za to se na ní přece nikdo nemůže zlobit J
Takže jednoduše řečeno - nečekejte procházku růžovým sadem, rozhodně nečekejte, že přežijí ti, které máte rádi. Smiřte se s tím, že je v tomhle příběhu všechno od špinavého boje o moc, přes zradu a krvelačnost, až po přátelství…a možná i lásku.


William Bruce Cameron: Psí poslání

3. dubna 2018 v 22:05 Hostující profesor
Aneb žádný pes tu není jen tak. Emotivní příběh psí reinkarnace.

Děda Petr:

Knížku jsem si půjčil v knihovně a během jednoho dne přečetl. Druhý den jsem oba díly objednal pro sebe a několik podobně smýšlejících kamarádů. Přiznávám, že od doby, kdy jsem jako maturant přečetl Malého prince jsem se nesetkal s tak emotivním příběhem, resp. řetězem příběhů. Vypráví je pes, a protože jde o tvora s délkou života nesrovnatelnou s lidským, vypravěč se po odchodu z tohoto světa znovu vrací v jiné, ale opět psí podobě. Společným motivem epizod je absolutní psí oddanost člověku, který je jeho partnerem. Ta kontrastuje s chováním několika negativním protagonistů, přičemž vypravěč je nehodnotí - prostě jen konstatuje, že to tak je. Čtenář si dělá úsudek sám.


Marissa Meyer: Bez srdce

3. dubna 2018 v 22:04 Sci-fi, Fantasy
Co bylo před tím než Alenka spadla do králičí nory?
Kde se vzal Kloboučník a hlavně, proč je srdcová královna tak zlá?

Zuzka:

Velkou výhodou i nevýhodou téhle knihy je prostý fakt, že od začátku víte, že neskončí dobře. Já osobně jsem ji moc chtěla číst a zároveň jsem se hrozně bála, jelikož vědomí, že se nedočkám ničeho dobrého, to není pro mě. A ano, já čtu knihy kvůli příběhu. I když styl Meyerové je dokonalost sama. Neuvěřitelně čtivý a poutavý, i když popisuje palác nebo ples. Ani na chvíli se nechcete od knihy odtrhnout a hltáte stránku za stránkou.
Od samého začátku jsem předpokládala, že Šprým zemře - ne proto, že je to hrozný závěr, ale čistě z důvodu, že se v Alence vůbec nevyskytuje. Kupodivu ale musím říci, že jsem jeho smrt přestála bez jediné slzy. Autorka ji napsala tak zajímavě, že je to pro člověka spíš šok a snaží se s tím nějak vyrovnat, než že by brečel a čekal, až přečte padesát stránek rozsáhlého umírání.
Osobně musím říci, že tahle kniha stojí za to. Meyerová si jako obvykle vzala to, co potřebovala a zbytek si přestavěla dle sebe. Vždyť svět za zrcadlem a Šachov k tomu akorát vybízejí a ona se nebála to udělat. Přivedla na svět nádherné plastické postavy a jejich příběhy. Nebudu vám tu říkat koho, nechte se překvapit.
Pokud bych měla knize něco vytknout, pak jen scénu, kdy se Šklíba ptá Cath, jestli nechce drby a ona je odmítne. Čtenář přesně v ten moment ví, že kdyby si udělala jen minutu čas - a že ho měla - mohlo všechno dopadnout jinak. Jistě, my víme, že nemohlo, protože Šprým musel zemřít a Cath se musí provdat a dávat setnout každého, kdo se jí jen trochu nelíbí, ale prostý fakt, že všechno záviselo na tomhle maličkatém detailu, ten mě trochu naštval.
I tak ale - Bez srdce si může přečíst vážně každý. Ano, my mimo Británii to asi neoceníme tak, jak Angličani, protože prostě neznáme všechna jejich říkadla a asi nám uteče pár narážek nebo poznámek, ale neřekla bych, že bychom byli o něco ochuzeni. Samotný příběh je smutně nádherný. Takže hurá do toho!

Miška:

Tentokrát budu velmi stručná. U mě všechno začíná a končí s tím, že z nějakého důvodu nemám ráda Alenku a ani žádné její retellingy. Marisse Meyer jsem dala šanci, aby to změnila, ale bohužel to nevyšlo. I když Bez srdce bylo napsané nádherně (nebo alespoň ta část, co jsem četla), prostě mi to celé vadilo a neprokousala jsem se tím :_( A to jsem se na to tak moc těšila!


Hostující

3. dubna 2018 v 21:58
Tady najdete soupis článků od našich milých hostujících recenzentů.

Hostující děda Petr:
Jako zoolog a zvěrolékař jsem strávil čtvrtstoletí v Zoologické zahradě v Ústí nad Labem. Rád píši a s mým jménem je spojená řada knih a článků věnovaná především zvířatům.
Nyní žiji s rodinou v Krkonoších. Nejradši se toulám přírodou se svým čtyřnohým kamarádem a pořizuji všechny možné fotografie.



Monča: Typický příklad člověka, který NEČTE! A poto ji tu máme. Protože, když už se ona do něčeho pustí, je to zázrak. A když to dokončí... a ještě se jí to líbí... pak si to vážně musí přečíst snad každý! - Moni je tu jako důkaz, že vážně umíme doporučit každému to, co je pro něj to pravé.


Stephanie Laurens: Kouzlo Lucilly Cynsterové

2. dubna 2018 v 20:14 | Miška |  Historické romance
Thomas svou budoucnost vidí v čele prosperující společnosti,
ale osud ho zavane zpět na Vysočinu k léčitelce z rodu Cynsterů.
Jak dlouho vydrží vzdorovat vzájemné přitažlivosti?

Miška:

Tohle považuji za obrovský přešlap a to ani autorka nepatří k mým nejoblíbenějším. Píše toho sice hodně, ale ne všechno za to stojí. A Kouzlo Lucilly Cynsterové klidně můžete vynechat.
Teoreticky by to mělo fungovat. Hlavní hrdinové jsou sympatičtí a krásně to mezi nimi jiskří, zápletka je hned na začátku zajímavá, ale... Autorka má sklony strašně okecávat i ty málo důležité věci. A nezřídka narazíte na deset stránek, které by tam vůbec být neměly. Navíc v případě téhle knížky, pokud jste autorčiny věrné čtenářky, už jste spoustu z toho jednou četly. Vždyť ještě nedávno se celá víra v Paní přetřásala v samostatné knize věnované příběhu Richarda a Catriony, rodičům naší hlavní hrdinky.
A za největší kravinu téhle nepovedeniny považuji celou detektivní zápletku. Ta hlavního hrdinu totiž přivede zpět na Vysočinu, společně s Lucilly se to sanží vyřešit a pak prásk, celá zápletka jde do pozadí a v podstatě je jí věnovaný až epilog?!
A ještě se to vyřeší ve stylu béčkového hororu, kdy všichni víme, že to zdánlivé rozuzlení, je jen zdánlivé?! Ale no tak! Stephanie, máš na víc!!! Stačilo by trochu oprášit styl, jakým jsi psala některé knihy ze série Klub Bastion.