František Kotleta: Lovci

Včera v 15:15 |  Zbraně, krev a střeva

"Každý padouch v tomhle městě touží po tom, aby se stal superpadouchem. Stačí trocha genetické mutace tady, pár kybernetických vylepšení támhle a hlavně ego větší než kráter, co zůstal z východního Slovenska. "

Maya:

Pro fanoušky cyber-punku je tento počin od Františka Kotlety jako stvořený. Stylově je napsaný opět klasickou kulhánkovinou, ale to už nějak ke Kotletovi patří stejně jako k Hannibalu Lecterovi vykosťovací nůž. Pokud jste nic ze splatter-punku nečetli, psychicky se obrňte, protože už v první kapitole zemřou mraky lidí. A co je horší, vy se tomu ještě budete smát.
Děj se odehrává v Praze roku 2050. Hlavní hrdinou je Petr Mlejnek, kyberneticky augumentovaný frajer pracující pro federální policii, která bojuje s dalšími vylepšenými frajery. Na to potřebuje nejen super tělo, které tento boj vydrží, ale taky super zbraně.

"Hele, jestli tohle má být striptýz, tak by ses měl trochu vlnit do rytmu a víc kroutit zadkem," prohlásil jsem překvapeně a čekal, kdy si začne sundávat i kalhoty.
Nezačal. Místo toho stiskl rucce v pěst, zatnul zuby, a z jeho těla vyjely malé štílhlé železné bodce.
"To mě podrbej na koulích ocelovým kartáčem," zaklel jsem překvapeně.
(...)
Navzdory těm rokům v OBVT jsem pořád nedokázal pochopit, jak ze sebe někdo dokáže dobrovolně udělat takovou stvůru. "Sebenenávist a touha po bolesti," tvrdil náš psychiatr Petr Brázdil, ale těžko říct. Taky tvrdil, že za hemoroidy může špatný vztah s otcem, a vyhodili jej poté, co se snažil navázat intimní vztah se strážní fenkou německého ovčáka.
(...)
"Říkají mi Dikobraz," prohlásil chlápek hrdě.
"No nekecej, a jak na to přišli?"


Kolem boje s augumentovanými teroristy se točí prakticky celý příběh. Pro jednou ale od Kotlety nečekejte nic tak hlubokého jako bylo Bratrstvo krve, které podle mě ještě stále žádným jiným počinem nepřekonal. S hlavním hrdinou Lovců jsem se moc nemohla sžít. Jednak mi proti Bezzemkovi v Hustým nářezu přišel prostě jako typický mazácký polda bez nějakých hlubších a zajímavějších charakterových rysů, a možná to z části bylo i tím, že jakožto ženská potřebuji někoho v knize nepokrytě obdivovat, a Mlejnek byl na mě prostě už moc starý (Vím, že Bezzemek má asi 700 let, ale víte, jak to myslím.) Ani žádná z ostatních postav mi nebyla nijak extra sympatická, takže mi kolikrát ani nebylo líto, když zase jako obvykle někoho zabili. Což je ostatně u Kotlety tak nějak jistota, jakmile si někoho oblíbíte, tak do minuty zkape.

Nicméně tím se rozhodně nesnažím říct, že kniha nestojí za to. Stojí a hodně. Zase můžete jako obvykle čekat boje, boje a další boje, létající hlavičky a ručičky, sex a kozaté ženské plavoucí v obřím akváriu, černý humor, u kterého se budete stále ohlížet, jestli vám mezitím nevykradl byt a chytré bohaté Židy (To je takové klišé. Upřímně, slyšel někdy někdo o blbém a chudém Židovi? To je asi stejně časté jak prázdný Kaufland ve čtvrtek ráno.)

Dějově to bylo klasické akční sci-fi. Kdyby se to někdy natočilo, bylo by z toho příjemně strávená hodina a půl. Takhle z toho byla dvě příjemně strávená odpoledne. Kotleta se prostě čte tak nějak sám, že se ani moc nemusíte snažit a než se nadějete, je konec knihy a vy si říkáte "Co to sakra? Takhle rychle jsem do sebe knihu už dlouho nenaházel!"

 

J. K. Rowling, J. Tiffany, J. Thorne: Harry Potter a Prokleté dítě

Čtvrtek v 15:10 |  Sci-fi, Fantasy

Butterfly effect v kouzelném světě

Maya:

Zavřete oči a třikrát se nadechněte. Zapomeňte na černé Hermiony, zapomeňte i na ty bílé. Zapomeňte na Daniela Radcliffa a Alana Rickmana. Zkuste si vyčistit hlavu od všech předchozích zkušeností s knižním i filmovým Harry Potterem. Přeneste na chvíli do světa, kde žádná Rowlingová nikdy neexistovala. A tam chvíli zůstaňte a čtěte dál.

Začala bych tím, že je to scénář ke hře, tak s tím počítejte! Já osobně jsem z Prokletého děcka nadšená. Člověk musí být tak trochu fanda do sci-fi, aby tohle skutečně ocenil. Proč? Protože se v něm cestuje časem. Cestuje se v něm časem tak hodně, že je na tom založené prakticky celé dílo. Ale ne tak jemně, jako ve Vězni z Azkabanu.

První dojem po přečteni byl ten, že mi koncept příběhu připomněl film Butterfly effect, jelikož mají naprosto identickou základní myšlenku a to, že i něco tak malého jako třepetání motýlích křídel, může v konečném důsledku vyvolat tajfun nebo vichřici v druhé polovině světa. Změníš jednu drobnost ze své minulosti, řekneš si, že to nebude mít prakticky žádný vliv než ten pozitivní. Ale opak je pravdou. Nakonec ti nezbývá nic jiného, než cestovat do minulosti znova a znova a pokoušet se napravit své vlastní pokusy o to, změnit minulost. Oba tyhle počiny si zároveň docela obstojně pohrávají s myšlenkou osudu. Že některé věci se prostě měly stát určitým způsobem, a pokoušet se je změnit, může vyvolat nedozírné následky. Že s osudem si není radno zahrávat.

Taky se dílo docela hloubkově věnuje tématu skrytých osobností. Jenom proto, že někdo provádí nebo prováděl v minulosti špatné věci, neznamená nutně, že je i špatný člověk. Jenom proto, že se někdo v minulosti projevil schopně, neznamená, že doopravdy schopný je. A jenom proto, že někdo neměl šanci se projevit jako zmetek, neznamená, že kdyby jí nedostal, nestal by se z něj při první příležitosti zlý člověk.


V některých pasážích hry mi přišlo, že děj odkazuje na Stanfordský vězeňský experiment. Ti z vás, kteří neví, o co jde, tak v roce 1971 Phillp Zimbardo sestavil 2 týmy po 12 lidech ze stran svých spolužáků psychologů. Princip spočíval v jejich uzavření do uměle vytvořeného vězení v rolích vězňů a dozorců a sledování jejich chování. Nutno dodat, že testu se všichni účastnili dobrovolně, a nikdo z mládeže hippies-mír-a-lásku-style nechtěl být dozorcem. Experiment nabral směr, který nikdo nepředvídal. Musel být ukončen předčasně již po šesti dnech a to proto, že se dozorci uchylovali ke stále častějšímu a krutějšímu trestání vězňů, a jeden z trestanců se psychicky zhroutil. Způsob, jakým bylo v krátké době změněno chování především dozorců, byl zcela šokující jak pro ně, tak pro Zimbarda samotného. Ukázalo se, že i zdravý a slušný člověk se může, je-li vystaven extrémním podmínkám, radikálně změnit (nebo změnit své chování), a to ve velmi krátké době. Se stejnou myšlenkou si pohrává právě i děj Prokletého dítěte. Pokud někdo dostane šanci být zlý a krutý, pravděpodobně se zlým a krutým stane, jelikož je potom všechno o dost jednodušší.

Rovněž se v Prokletém dítě otevírá myšlenka sektářství. Na celé Voldemortovo společenství Smrtijedů pohlíží jako na sektu. V sektách se neuznává myšlenka, tam se uznává vůdce. A to slepě. Všichni ho bezmezně milují, uctívají a obdivují a odsouhlasili by mu všechno. Vůdce dostane cokoliv a kohokoliv, kterého si zamane. Může spát s kýmkoliv, na koho ukáže. Ať už ten člověk má nebo nemá parnera (většinou ho má, protože tak je to v sektách zvykem). A jeho následovníci mu vše dají dobrovolně a s nadšením. Při pohledu z jiného úhlu, Smrtijedi nejsou nic jiného než sekta, která uctívá Voldemorta jako střed svého zájmu, a tak by se na ně mělo dívat.

V konečném důsledku je Prokleté dítě nadčasová záležitost spíš pro dospělé, která nemá s původním dílem nic (já to ještě pro jistotu jednou zdůrazním - NIC!!!) společného. Pokud máte rádi pohádky, předvídatelný děj, dojáky, myšlenku monogmie, srdceryvná úmrtí, kouzla, jednorožce, draky a zahradní trpaslíky, na Prokleté dítě určitě do divadla nechoďte a scénář raději nečtěte. Neosloví vás. Prokleté dítě není Harry Potter! Stejně tak dobře by se toto dílo dalo aplikovat i na Pána Prstenů. Stačilo by jen trochu přejmenovat postavy. To ale neznamená, že to nemá parádní příběh a strhující děj, v některých pasážích odlehčený vtipy a legráckami. Přečtěte si ho. Ale nečekejte magickou procházku po malebných Bradavicích s tesrály a košťaty. Čekejte, že pokud jste neoslavili alespoň 20 let, pravděpodobně polovinu knihy promručíte, že vás nebaví, a je to kravina. Plno odkazů a easter-eggů ani nezaznamenáte, a v konečném důsledku si budete připadat, že to byly vyhozené peníze. Tohle jde mimo mě, protože jsem knihu vyhrála, takže byla zadarmo. Ale i tak bych za ní ty 3 stovky dala. I 5...klidně i litr. Protože je to jízda...

Miška:

Fakt si to nedovedu představit jako divadelní hru. Na začátku jsem byla děsně sentimentální, protože... ta první cesta do Bradavic? Ach!!! Ta neměla chybu, fakt jsem nostalgicky učůrávala Mrkající
Ale jinak jsem byla dost zklamaná. Napřed to dlouhatánské čekání, pak mizerné ohlasy a výsledek?
Albus se choval neustále jako pubertální spratek. A Harry jen lamentoval, jak mizerným je otcem...
Zápletka sice nebyla špatná, ale prostě to bylo celé takové "nedomrlé".
Na druhou stranu to nebylo zase tak strašné, jak jsem se obávala, mou pozornost si to udrželo do konce. Všichni na to nadávali takovým stylem, že jsem měla spíš záporná očekávání než nulová.
I když teda to, co udělali z Rona? Nikdy mi nepřišlo, že to byl až takový vtipálek. A z Harryho?! Ale fuj!
Je to nový příběh v kulisách kouzelnického světa Rowlingové. A postavy? Ty měly pojmenovat jinak :-D Život lidi mění, ale že by až takhle?

Zuzka:

Z mého pohledu je Prokleté dítě katastrofa!
Kdyby se nejednalo o Harryho Pottera, neměla bych proti knize téměř nic, ale vzhledem k tomu, že to celé na Harrym stojí, mám proti všechno.
Hned smetu ze stolu námitky, že je to drama - nebo scénář k divadelní hře, chcete-li. V tomhle problém nevidím. Ba naopak za výrazné plus považuji ztvárnění, o které je čtenář ochuzen, a které si může vychutnat jen na divadle, protože si myslím, že některé efekty jsou v divadelním provedení lepší a zajímavější než na filmovém plátně.
Hlavním problém pro mě je fakt, že zde zmršili psychologii tolika postav, kolika se jen dalo. Samozřejmě - pokud došlo ke změnám kvůli skokům v minulosti, je to jiná, ale Harry se chová jako totální idiot. Vlastně by mohl vyhrát cenu za nejtuctovějšího a nejotravnějšího otce. Ginny, která si nikdy nebrala servítky je ušlápnutá puťka. Sice se snaží dělat nárazník mezi svým manželem a synem, ale vůbec jí to nejde. Albuse a Scorpiona snad ani neřeším. Jsou to děti, puberťáci a oba jsou "nepochopení", ale Draco je náhle fantastický otec? Teoreticky proč ne, ale je nutné vše přetočiti tak, aby z něj byla přímo modla a vzor všech tátů? A vážně si ho umíte představit, jak oslovuje tu mudlovskou šmejdku "Hermiono" a jedná s ní jako s kamarádkou? Já tedy ne.
A pak je tu hlavní zápletka... ach jo...
Takže, pokud jste schopni odprostit se od návaznosti na Harryho Pottera, pak se to přečíst dá, pokud ne, tak si nekažte dojem.


M. E. Pearson: Letopisy Pozůstalých

Středa v 15:48 |  Young Adult
Lia utíká před domluveným sňatkem. Rafe hledá nevěstu, co ho tak vypekla, a Zabiják si jde za svým úkolem. Tři království. Tři propletené osudy. Přetvářka, láska, boj i předurčení. To na vás čeká v trilogii Letopisů Pozůstalých.

Miška:

S touhle sérií jsem to měla jak na horské dráze. Hlavně nečekejte fantasy bytosti, čarování atp. Tady to fantasy spočívá v něčem jiném.
Ve Falešném polibku se princezna Lia skrývá a hraje si na hospodskou děvečku. Díky několika úhlům pohledu tápete, kdo je vlastně princ a kdo zabiják, což parádně udržuje vaši pozornost.
Sice je hlavním motivem teoreticky trojúhelník, ale styl mi vyhovoval a bylo se na co těšit. Prostě takový důstojný úvod do problematiky. Řadím to k lepšímu průměru mezi dívčím YA fantazy. Jen doporučuji nad ničím moc nehloubat. Pak by se vám to mohlo přestat líbit. Chvílemi to bylo dost zdlouhavé, i když peckový konec sliboval podívanou aspoň ve druhém dílu.

Jsem rebel, a jak to vypadá, tak na rozdíl od většiny považuji Zrádné srdce za nejzdařilejčí z celé série. Sice typická výplňovka, ale tentokrát mi to vůbec nevadilo. Komizar jako vládce zdánlivě barbarského státu je úžasná postava. U Kadena si nejste jistí, komu tedy nakonec bude stranit. Trojúhelník není už trojúhelník, protože Lia si je svými city jistá. A hlavně už se něco děje, protože hrozba visí najednou nad třemi královstvími a ne nad pubertání slečinkou.

Temná krása mě zklamala, pro mě rozhodně nejhorší díl z celé série. I když jsem se snažila mít pro oba pochopení, Rafe i Lia mi lezli na nervy. Ano, bylo tam pár povedených zvratů, pár hezkých vysvětlení a další zajímavé přetvářky, ale to bohužel poslední díl nezachránilo. Autorčiny přípravy epického závěru se vším tím intrikařením a povídáním okolo? To bylo taaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaak strašně zdlouhavé, že to jí odpustit prostě nemůžu. A má štěstí, že to dopadlo jak to dopadlo, protože, kdyby se dál držela toho ne-trojúhelníkového trojúhelníku nebo se snažila být nadmíru originální, tak to bych už asi nedala. Speciální pochvalu má za sice happy endový, ale střídmý konec.



 


Laura Joh Rowland: Hra s vonným dýmem

Úterý v 16:51 |  Thrillery a detektivky
Sano a Reiko nemají typické manželství, protože Reiko nikdy nebude podle společnosti správná manželka. Ta by totiž měla sedět doma, a ne vyšetřovat s manželem vraždy.

Maya:

Autorka knihy Hra s vonným dýmem je známá celou sérií detektivek z podobného prostředí. Tato recenze se bude obecně věnovat všem najednou a to hned z několika důvodů.


Takže hezky popořádku.

Děj všech knih se odehrává na přelomu 17. a 18. století v Edu (dnešní Tokio). Hlavními hrdiny jsou Ičiro Sano, který pracuje jako vyšetřovatel a později jako hlavní komoří šoguna z klanu Tokugawa, jeho žena Reiko a Sanův společník - samuraj Hirata. Tito tři společně řeší různé neobvyklé kriminální případy.

Nutno podotknout, že ačkoliv jsou Sano, Reiko i Hirata vymyšlení, dost postav v sérii není. Sama autorka má rodové kořeny v orientu, a tak její knihy čerpají přímo z historických pramenů. Takže se krom šoguna Tokugawy Tsunayoshi setkáte i s jeho matkou Keišo-in, jejím oficiálním milencem Rjukem, šogunovým synovcem a budoucím císařem Jenobuem nebo daimjó provincie Higo, panem Hosokawou. Povahové rysy těchto historických postav se autorka snažila co nejvěrněji zaznamenat, takže to čtenáři dá, i přes smyšlený příběh, zajímavý náhled do života na edském dvoře a kultuře tehdejšího lidu.

Ačkoliv je každý případ jiný, sestava okolo něj je stále stejná, a kvalita žádné z knih ze série nijak nevybočuje z řady. Všechny si drží víceméně stejnou úroveň. Každá z knih má vlastní příběh, který nijak nenavazuje na ty předchozí, takže není zas až takový problém, když je budete číst na přeskáčku. Na druhou stranu, případy spolu sice nějak nesouvidí, ale Sanův život se různým způsobem rozvíjí, a knihy nahlíží i do jeho osobního života a života šoguna Tokugawy. Je možné, že kdybyste začali nějakou náhodnou třeba osmou knihou, chvili by vám věci nedávaly smysl. Já to tak udělala. Začala jsem právě Hrou s vonným dýmem, a některé ne až tak podstatné drobnosti se mi vysvětlily, až když jsem si přečetla předchozí díly. Na druhou stranu můžete jednotlivé knihy vnímat pouze jako samostatné detektivky, a Sanův příběh jen jako příjemnou omáčku.

Případy jsou velmi neobvyklé a pro západní společnost až téměř nepochopitelné, takže moc nečekejte, že případ sami v hlavě vyřešíte bez Sanovy pomoci. Konečné zjištění, že vrahem není zahradník, pro vás bude občas dost mindfuck. Někdy je tam přítomna i trocha magie, ale neoznačila bych sérii za fantasy. Na to je tam nevysvětlitelnýh věcí opravdu málo.



Pořadí knih:

Bundori
Cesta zrady
Tetovaná konkubína
Samurajova žena
Černý lotos
Tajný deník paní Vistárie
Palác dračího krále
Navoněný rukáv
Dotek smrti
Rudá chrizantéma
Sněhová císařovna
Šinju
Ohnivé kimono
Pavilon z oblaků
Róninova milenka
Hra s vonným dýmem
Šogunova dcera
Vějíř s kosatci


Stephenie Meyer: Life and Death

14. května 2018 v 13:34 |  Sci-fi, Fantasy
Jak dokázat, že Bella nebyla jen dáma v nesnázích? Stačí napsat genderově přehozený příběh.

Česky vyšlo pod názvem Život a smrt

Zuzka:

Rozhodně nepřeskakujte úvodní slovo autorky! Ne proto, že by bylo až tak skvělé, ale jednoduše z důvodu, že v něm čtenářům vysvětluje, co udělala a proč. A to se k tomuto příběhu doopravdy hodí.
Během prvních pár stránek dojde k "A sakra" momentu - Royal a Elleanor, Jasmine a Archie… Bonnie, Jules… jak jen se v nich zorientovat? Nebojte, dá se to.

Při čtení této knihy se ve mně střídalo několik pocitů. Napřed nostalgie - vždyť už je to let, co jsem Stmívání četla, pak přišlo pobavení, jelikož nemotorná Bella se ještě dala snášet, ale Beau, který si zakopává o vlastní nohy a omdlévá při pohledu na krev… :D To by ovšem nevadilo. Jenže v průběhu čtení jsem si začala uvědomovat, jak je celá kniha strašně pomalá. Bylo Stmívání taky takové? Už si ani nevzpomínám. Možná je to ale tím, že si tu Beau Swan s Edythe Cullen víc povídali. Meyerová zde totiž dala prostor scénám, které v původní knize nejsou, a to byl hezký nápad, jenže trochu nedotažený do konce. Pokud je člověk milovníkem Stmívání, tak určitě četl i Midnight Sun a ví, co prožíval Edward, když potkal Bellu a kupodivu Edythe zažívá přesně totéž, takže si to jen zopakujeme pro případ, že by snad někdo zapomněl.

"Myslím, že usoudil, že už jsem dost starý, abych se nezastřelil omylem, a že nemám deprese, abych se zastřelil schválně."

Rozmrzelá jsem začala být v momentě, kdy mi došlo, že se do jedné knihy snaží nacpat i příběhy z dalších dílů. Proč si musíme vyslechnout všechno? Příběh Carine/Carlisle, Edwardův/Edythin vzdor a zabíjení vrahů a nakonec i vyprávění všech ostatních členů klanu? A co hůř, proč musí Edythe odvykládat naprosto každý detail o Volturiových, o světě upírů a proboha proč se tu objeví i měniči? Vždyť je to zcela zbytečné! Každý, kdo čte Život a smrt, zná příběh Stmívání, Nového měsíce, Zatmění i Rozbřesku a vážně to nepotřebuje slyšet všechno znovu a ještě zhuštěná do monologu na pár stránkách. Tím mě zklamala.

Za co jsem ale téhle knize velmi vděčná, je právě ta prostá záměna. Ne kvůli hlavnímu páru, ale kvůli ostatním lidem. Je zajímavější Allice nebo Archie? A co teprve naštvaný Royal na místě Rosalie! Tohle mě přimělo k zamyšlení o vytváření postav a jejich ovlivňování příběhu. Nebo minimálně našeho vnímání.
Na konci knihy máte vysvětlení, proč se některé věci odehrály tak či onak, a to je milé, jelikož se budete dohadovat, zda prostě ti dva půjdou na ples a tím to skončí nebo, že by…? Ale to se nechte překvapit.


Kam dál

Mějte prosím pochopení. Náš blog je zcela nový a mákáme jako divé, abychom sepsaly všechno, co Vám slibujeme.